Utrpení mojí psyché
Vězen ve svém vlastním světě, jako tečka brání jít dál větě, tak okovy, mříže braní duši mé. Kdo byla ta osoba, která mihla se v pozadí? ,,Jen stín," loutka se ohradí. ,,Jen lhář, co hezká slova splétá," mim naznačí. ,,Počkej, až dopadne naň naše zloba, čepel kletá,, šeptá zajíček,, to už bude jen prach." ,,Ale lhář nelétá dálku proklatou, ty víš," šeptá každodenní maska. Já, malá princezna svého světa, sedím dál smutně v pozadí a nikomu nevadí, že můj svět se rozpadá. Duchové: ,,Zde leží tvůj prach a na tom prachu kvete nuzná kytka, jmenuje se strach, jí se denně oddáváš. To se ti tak líbí?" Múza: ,, Tak jako každý den kreslíš věty, příběhy, jejich konce i pády, ukládalas to do své hlavy, do své arkády. Proč se ti teď svírá hrdlo, proč v srdci máš jen jeho, ale v mysli ani nápad, nic? Měla jsem tě snad políbit víc? Mám ti snad posílat denně peří svých pegasů a vítr vpletl by ti je do vlasů, jako do uzlů nervů tvých?" ,,A proč trvat ve svém utrpení dál, když jde to ukončit, pistole, hlaveň u spánku a pal." směje se smrt...
